~.~.~.~.~.~.~.~ ᵈᵉ ᵖʳᵒᶠᵘⁿᵈⁱˢ ᶜˡᵃᵐᵃᵛⁱ ᵃᵈ ᵗᵉ ~.~.~.~.~.~.~.~

Omamná vůně snůšálí nás od věků,nese mne pryč od dnů,zrůdného převleku

Remus se netrpělivě rozhlédl kolem. Laboratoř mistra lektvarů byla prosycena různými vůněmi i pachy, které společně tvořily velmi nepříjemné aroma. Blížící se úplněk působil na vlkodlakovy smysly každým dnem více a více, a proto mu pobyt ve sklepení nedělal dobře.

„Ujišťuji vás, že zvracet v mé laboratoři není něco, za co byste chtěl nést následky," promluvil Severus Snape do ticha, které doteď narušovalo jen bublání lektvaru v kotlíku.

„Nebudu zvracet," ujistil ho Lupin nepříliš přesvědčivě.

Zdálo se, že hlava zmijozelské koleje jeho odpověď přeslechla. Nebo mu Remus prostě jen nestál za pozornost. Že se spletl, poznal ve chvíli, kdy ho do ramene drcla skleněná ampulka.

„Myslel jsem, že vlkodlačí lektvar teprve připravujete," zamračil se profesor obrany proti černé magii.

„Žaludek tišící lektvar se mimo jiné vyznačuje zcela odlišnou barvou, než jakou má ten vlkodlačí. Nepředpokládám, že by nebelvír jako vy hodlal něco takového vědět. Naopak se domnívám, že kdybych vám, zcela neúmyslně samozřejmě, podal lektvar živoucí smrti, s naivní nevědomostí byste ho vypil," pronesl lektvarista uštěpačně.

„Oh," vydechl Lupin překvapeně – ani ne tak z toho, co mu Severus řekl, na to byl od dětství zvyklý. Víc ho překvapilo, kolik slov na něj byl zmijozel ochoten vyplýtvat. 

Možná – ne, určitě by měl teď utrousit podobně uštěpačnou poznámku v odpověď. James by to jistě udělal. Dokonce i Sirius. Lupinovi se při vzpomínce na dávného přítele stáhl žaludek.

„Kdo by to řekl, že z přítele se stane nepřítel a naopak..." nechal větu vyznít do ticha.

„Nebuďte sentimentální. A nehledejte v mém gestu nebelvírské hodnoty. Jednám na příkaz Brumbála. Ale to vy jistě víte," promluvil Severus. 

Lupin neodpověděl. Motala se mu hlava. Možná nebyl dobrý nápad trávit zde čas. Vlastně si nebyl jistý, proč přišel. Nejspíš za to mohla nervozita z toho, že se jednalo o první vlkodlačí lektvar, který pro něj Snape v Bradavicích připravoval. Úplněk se blížil a profesor lektvarů nepřicházel. Remus věděl, že je absurdní mu nevěřit, přesto se musel přijít přesvědčit na vlastní oči, že na jeho lektvaru pracuje.

„Jsem si jist, že vlkodlačí lektvar zvládnu připravit i bez vaší asistence," podotkl zmijozel a vlkodlak mohl v jeho hlasu cítit mírnou dávku podráždění.

„Jistěže," přikývl Lupin.

Ještě několik okamžiků setrval pohledem na svém dávném nepříteli, poté se však otočil na patě, a kdyby mu to nepřišlo ubohé, nejspíš by z laboratoře vyběhl. Studený vzduch sklepních chodeb ho přinutil zhluboka se nadechnout. Sugesce pocitu svobody uklidnila mysl i žaludek.

Předmluva | Druhá kapitola